Ikaros pokřtil nejeden obraz. Třesk řádně roztříštěné láhve
byl první akord. Chór mohl pět dále a třeba na téma Jáhve.
Též měli pravdu ti, co jakby sýčkovali: Vstoupíš do Dantova pekla.
I vstoupil do kotelny. Zelená barva melancholie mu v žáru neutekla.
Z hlav byly kruhy, koule, míče. Šerosvit modeloval svaly chasníků.
Kdeže je klíč a kde je otvírání? Kam se tak ženou muži s tyčemi?
Naštěstí za humny: krajina rozjímání. A také spočinutí v tichém snu.
A když je nezbytí, tak mohou vznikat krajiny sarkasmu.
Též prašivec tu může táhnout. A klauni? Obzvlášť vítání!
A pokušení bílé na bílé se také ozve. Pulzuje skrytě bez not a přestání.
zadrhne-li se štětec, je to znamení základních stupňů meditace.
Posléze zbývá boj. Nelekejte se, prosím: myslím to, co je:
boj strmých vertikál a oblých polokruhů. Trvale tedy: oboje. Ó tmo!
Ten proklínaný svár je přece glejt. A pravé dynamo.