Jen v duši umělce je možné spojit podmanivost továrního prostředí s drsnými půvaby krajiny Vysočiny.
Je mnoho lidí, kterým okolnosti života určily na řadu let jinou cestu, než po jaké měli jít v duchu tradice svého rodu nebo své profese. A přesto se, třeba i nechtěně, stali výjimečnými.
Výtvarník MIROSLAV ROŠTÍNSKÝ (nar. 1927) přišel počátkem 50. let, po ukončení umělecké školy, na Českomoravskou vysočinu. Nikoliv proto, aby budoval uměleckou (patrně nejistou) kariéru malíře krajin, k čemuž byl vybízen zdejší kulturní tradicí a příkladem svých předchůdců i současníků, nýbrž proto, aby si zde našel práci mnohem všednější, ale za pravidelný plat. S noblesou se tomu říká próza všedního života, v běžném podání je to prostá nutnost. Miroslav Roštínský se stal ve Žďáru nad Sázavou prvním propagačním výtvarníkem v novém průmyslovém gigantu počátku éry budování tzv. socialismu - ve Žďárských strojírnách (ŽĎAS). Dnes se nad tím usmívá a říká: "Ano. Vešel jsem tak, aniž jsem to měl v plánu, do dějin Žďasu. A jestli mě z nich nevymazali v době, kdy jsem byl po srpnu šedesát osm v nemilosti stranických orgánů za šíření hesel proti okupaci, jsem tam dosud."
Na první roky práce výtvarníka uprostřed tisíců tun oceli a litiny Roštínský vzpomíná: "Mělo to samozřejmě negativní stránky - zejména podřízenost zájmům firmy. A ty byly, jak se tehdy říkalo, v duchu doby. Mně se to -v duchu- líbilo. S přáteli jsme mívali komentář: škoda, že to není opravdu jen v duchu, skutečné to nestojí za nic. Pozitivní stránku působení v propagaci Žďasu jsem si plně uvědomil až po létech. Získal jsem tam praxi v různých řemeslech souvisejících s reklamním výtvarnictvím a s designem."
Nad rámec pracovních povinností byl Roštínský ve Žďasu zaujat prostředím a lidmi i ve smyslu možností nezávislého malování. Cítil, že alespoň při práci z vlastní vůle musí se osvobodit od všech závislostí a ideologických pouček, kterých tehdy bylo tolik, jak říká: "...až nám v propagačních dílnách padaly ze stěn a se stropu na hlavu." Je nejen pochopitelné, ale i příznačné, že v takové situaci Roštínského zaujala estetika kubismu a konstruktivismu, nesoucí ve svém principu znamení svobody. Maloval obrazy se stylizovanými robustními postavami dělníků a s monumentálním strojním zařízením. "Vnímal jsem a svým způsobem si i zamiloval drsnou poezii fabriky. Viděl jsem ji v rytmu lidských pohybů a v kinematice mechanismů, slyšel v továrních halách a cítil ve směsi příznačných pachů slévárny. Expresívní efekty způsobené proudy žhavého kovu, gejzíry jisker a oblaky páry jsem v té době míval před očima i když jsem šel po směně městem."
S odstupem let je případné připomenout, proč obrazy z pracovního prostředí, tolik žádané tehdejšími ideology a politiky kultury, Roštínského nevynesly na stupně slávy, uchystané režimem pro umělce - budovatele. Důvod je prostý. Roštínský nemaloval na objednávku, nýbrž ze zaujetí. Jeho obrazy nebyly srozumitelné širokým masám, mohly být zavádějící a v nejobezřetnějších mohly snad i vyvolávat dojem, že malíř rafinovaně maskuje cosi škodlivého. V souvislostech s Roštínského tvorbou bylo tehdy prostě vyloučeno oficiálně hovořit o aktuálním umění a vyzvednout je. "Vůbec jsem nestál o uznání a pocty. Když budu upřímný, tak jsem měl vlastně štěstí, že jsem žádné nedostal. Tehdy jsem byl rád, že jsem si mohl malovat, jak se mně líbilo."
Bezmála dvě desetiletí, než se stal umělcem ve svobodném povolání, Roštínský do určité míry koexistoval se Žďasem. Ten stravoval, ale také zrcadlil jeho tvůrčí potenci. Jakkoli silně zaujatý továrním prostředím, nemohl si nevšímat vysočinské krajiny. A musel by být nejdříve zcela zbaven citu, aby ho Vysočina, jedna z nejpůsobivějších krajinných oblastí země moravskočeské, nedokázala uchopit.
Protože vstoupil do prostředí Vysočiny zvenčí, nebyl ovlivněn tradicí realistické vysočinské krajinomalby. Brzy se dobral podstaty epické hloubky Vysočiny. V jednotě osobitého estetického názoru maloval krajinu obdobným stylem, jako obrazy z továrního prostředí. Motivy z okolí Žďáru na plátně tvarově i barevně zjednodušoval, často se přiblížil k tzv. geometrické abstrakci.
Barvy, kterých Roštínský tehdy užíval, odkazují svou psychologií k vážnosti a mlčenlivosti, jsou spojovány s představou jistoty, zdrženlivosti, domova a tradice. Barevné vrstvy připomínají hmotu hlíny, nebo reliéf vegetace.
Ten, kdo se dokázal ponořit do zjevných zákonitostí i skrytých tajů malířství, a měl navíc příležitost být Miroslavu Roštínskému často nablízku, s porozuměním poznával, jak ve své práci slučuje a koriguje, co vidí a co cítí. Má pro to vysvětlení: "Vnímám intenzívně především prožitek malířské práce, ten je pro mne velmi důležitý. A snažím se překročit hranici konkrétního. To znamená, že vidím reálný motiv, věcnou předlohu obrazu, někdy složenou z více dílů inspirace. Ale maluji výhradně svůj obraz, tvořím vlastní dílo, nikoliv názornou ilustraci. Co namaluji, nemusí tedy být svým obsahem na první pohled vůbec příbuzné s mou prvotní inspirací. Ale vložil jsem ji tam, jinak by obraz nemohl vzniknout. Jsem přesvědčen, že když je něco podstatného malířem do obrazu vloženo, ať již je to obsaženo v motivu, ve tvaru, v barvě, v harmonii, v kompoziční dynamice, nebo naopak v klidu a tajemném tichu, je to pak zpětně také vyvolatelné očima a citem zaujatého návštěvníka výstavy. V tom je, jak si myslím, jedna z možných forem obrazového rozhovoru malíře s vnímatelem jeho díla. Záměrně neříkám 's divákem', protože jen dívat se, nestačí."
V Roštínského obrazech z posledních let zrcadlí se podivuhodný svět. Může se zdát, že jeho rozměry jsou postižitelné pouze s velkou dávkou obrazotvornosti. Hluboko v pozadí, tam, kde se rodí podněty k malířské práci, nese si však Roštínský stále krajinu Vysočiny. Ne nadarmo se v tomto kraji říká, že malíř, kterému Vysočina doopravdy pronikla do duše, nemůže se jí zbavit, byť by si to i přál. Vysočina na Roštínského obrazech není sdělnou výpovědí o drsných krásách krajiny, je to Vysočina viděná i tušená zároveň, je to Vysočina ukrytá v symbolech a metaforách, kterým je dobře možné porozumět. Barvy na plátně nesou silné citové zabarvení. Převažují vzrušující teplé tóny (žluté, okrové), doplněné uklidňujícími studenými barvami (zelenou, modrou). Není to snad způsobeno nadměrným unesením tématem, míním-li, že olejomalby Miroslava Roštínského jsou určitou formou autoportrétu. Lze z nich totiž vyčíst o malíři právě tolik (snad i více), jako z věrné podobizny.
Pro způsob, jakým jsou namalované, představují Roštínského současné obrazy jednu z možných poloh klasického moderního malířství. To odmítá, jak bylo dříve bezpočtukrát vyzvednuto v prohlášeních jeho stoupenců, realismus vtěsnaný mezi břehy a hlásí se k obraznosti bez břehů. K tomu patří ještě tvrzení, že vždy lze nalézt dost krásy mimo realismus. Malíř Miroslav Roštínský se řadí svou tvorbou k mnohým jiným výtvarným umělcům, kteří takovému tvrzení dodávají na pravdivosti.
Jan Dočekal, 27.11.1997